Lze spojit myslivost a vlastnictví pozemků?
Přidal/a Webmaster dne January 13 2010 01:09:21
Autor: Jan Votava, velmistr Řádu svatého Huberta
Zdroj: www.radsvatehohuberta.cz


Vycházíme-li ze současného platného znění zákona o myslivosti, je odpověď na tuto otázku velmi jednoduchá. Myslivost je u nás v ČR spojena s vlastnictvím pozemků zcela jednoznačně a vlastníci mají možnost jako první v řadě vykonávat právo myslivosti za podmínek daných zákonem o myslivosti. A problém je na světě. Právo vlastníka je nějak omezeno státem ve prospěch práva myslivosti. Práva myslivosti?

Novinka

Co to vlastně je to právo myslivosti a jakým právem je nadřazeno jinému právu. A rázem jsme někde úplně jinde, ale bez vyjasnění si základních pojmů, se k odpovědi jen těžko dopracujeme. Začněme tedy od Adama nebo jinak řečeno, od začátku.

Podle knihy Genezis, Starého zákona, žili první lidé v harmonii s přírodou až do doby prvního vlastního vědomého rozhodnutí – příběh s jablkem jistě všichni znáte. I vědecké teorie uvádí, že k zásadnímu narušení harmonického rozvoje živých společenstev dochází s příchodem myslícího člověka. Adam i veškeré živé tvorstvo a všechna další pokolení až do potopy světa se podle bible živili pouze rostlinnou potravou. To ostatně nevylučuje ani Darwinova teorie, která vychází z postupného vývoje druhů a přizpůsobování se životním podmínkám. V tomto období člověk neznal pojem vlastnictví ani lov. Pro zajímavost: Adam se podle bible živil rostlinnou potravou, žil v ekologicky čistém prostředí a dožil se 930 let. I další potomci Adama se dle Mojžíšovy knihy dožívali věku přes 700let. Jedním z posledních dlouhověkých byl Noe, který se dožil 950 let. Po potopě světa se zkrátil život člověka na 200 let a s rostoucím počtem obyvatel a tedy i zatížením životního prostředí klesal. Měla-li na tento pokles věku vliv i vzrůstající konzumace masa je jen hypotéza. Podle Starého zákona dochází po potopě světa k zásadnímu zlomu. „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude dán za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.“ Tolik slova bible a potvrzením mohou být kromě jiného i jeskyní kresby z období neolitu staré přibližně 10 000 let. Z člověka sběrače se stává také lovec a se zdokonalováním nástrojů a s rostoucím poznáním i zemědělec a chovatel. Ani v této době nelze ještě hovořit o vlastnictví pozemků a už vůbec ne o myslivosti. Jednotlivé kmeny a rody osídlovaly nová území a teprve postupně s rostoucím počtem obyvatel dochází k vymezování životního prostoru. Profesor Hromas a kolektiv v učebnici „Myslivost“ uvádí, že první vědomou prací člověka byla zřejmě výroba loveckých zbraní, které se později začaly používat i k boji a na obranu lovišť. A v tomto období lze spatřit první vymezení jakéhosi nároku na území, tedy právo na životní prostor. S rozvojem zemědělství dochází k zajišťování dostatku potravy a tím i k nárůstu počtu obyvatel. Volně žijící zvěř byla již tehdy, a to platí i dnes, považována za „věc nikoho“ (res nulius) a stávala se majetkem lovce až po ulovení. Každý mohl lovit co, kdy a jak chtěl.


Postupem času se právo lovu začalo vymezovat na území rodu, kmene či později státu a lov se zaměřoval stále více na druhy nepříznivě ovlivňující zemědělské plodiny. Dalo by se říci, že v této době se začal formovat vztah hospodáře zemědělce a lovce zvěře. S nárůstem lovců ubývá zvěř a v okamžiku, kdy člověk - lovec odloží lov mláděte a nebo samice na později, se z něho stává první myslivec. Od jednoho ze svých učitelů myslivosti jsem často slýchal slova: Myslivcem se nestaneš ulovením prvního kusu zvěře ani složením zkoušky z myslivosti, ale teprve tehdy, až necháš odejít první, z hlediska lovu velmi atraktivní, kus zvěře. V období středověku dochází k zásadním změnám v přístupu k vlastnictví i k lovu. Dochází velmi často k násilnému sjednocování rodových či kmenových území do státních útvarů a i zvěř začíná být chápána jako „věc vlastníka“ (res propriae). Právo lovu si zpočátku přisvojují vládci území - regál (v Čechách nařízení Boleslava I. „lov je výhradní právo panovníka“ vydané kolem roku 950) a později i menší vlastníci pozemků - dominál (nařízení krále Václava IV.z roku 1388 – lov je výsadou vrchnosti, šlechty). Lov se stává krom jiného i společenskou událostí a dochází k prudkému rozvoji mysliveckých dovedností. Chov zvěře, kynologie, sokolnictví, zbrojířství ale i myslivecká mluva, zvyky a tradice, to vše a mnohé další činí z myslivosti důležitou a váženou společenskou profesi. Zvěř byla ve velkém množství chována především v oborách, naopak ve volnosti byly některé druhy postupně vyhubeny.
Dalším historickým předělem ve vztazích mezi myslivci a vlastníky pozemků bylo období po třicetileté válce. Rozvíjející se průmysl vyžadoval stále větší množství dřeva a to se stává významnou surovinou. Vzniká nová profese lesníka, která je ve většině případů spojena i s profesí myslivce. Z této doby se traduje poučka, že nemůže být dobrým lesníkem ten, kdo není také dobrým myslivcem. V 18.století pak dochází k zakládání monokultur, zejména smrkových a v této době jsou zaznamenány i první zprávy o škodách působených zvěří na lesních porostech. V roce 1786 bylo císařem Josefem II.právo myslivosti prohlášeno za právo státu, který jej svěřoval. Toto bylo změněno již v roce 1849, kdy císař František Josef I. Vydává „Říšský zákon o myslivosti“ který spojuje právo myslivosti s vlastnictvím půdy. Vznikají vlastní honitby o minimální výměře 200 jiter tj. 115 ha souvislých pozemků a společenstevní honitby sdružující pozemky drobných vlastníků půdy jedné obce. Honitby mohou být pronajímány. Až do roku 1962 bylo právo myslivosti spjato s vlastnictvím půdy, měnila se ale minimální výměra honiteb. Toto bylo změněno zákonem o myslivosti č.23 z roku 1962, který právo myslivosti od vlastnictví půdy odloučil a svěřil jej organizacím státních lesů, státních statků a JZD, které je většinou postupovali za úplatu mysliveckým sdružením. Teprve zákon č.270 z roku 1992 přiznal právo myslivosti opět vlastníkům půdy, v současné době je právo myslivosti upraveno zákonem č.449 z roku 2001. Právo myslivosti mohou dnes vykonávat vlastníci ve své režii nebo organizace a fyzické či právnické osoby v pronajatých honitbách.

Je pochopitelné, že úhel pohledu myslivce vlastníka, hospodařícího na pozemcích je rozdílný od myslivce, který nevlastní žádné pozemky a nebo je majitelem několika arů či hektarů na kterých ale nehospodaří. Naprosto odlišný pohled na myslivost má potom subjekt hospodařící na pozemcích bez vztahu k myslivosti.
Pro zemědělce nebo majitele lesa, který není myslivcem, představuje zvěř konkurenta, který mu obrazně řečeno „ujídá jeho těžko vydělaný krajíc“. Pozemky jsou pro něho zdrojem obživy a ze zvěře nemá žádný užitek. Nájemné za pronájem honebního pozemku je ve většině případů zanedbatelné a pokud jsou v honitbě překročeny normované stavy a nebo je přemnožen určitý druh zvěře (např. černá), nemůže nahradit vzniklé ztráty na zemědělské produkci. Pro vlastníky či hospodáře na lesních pozemcích pak tento problém jen narůstá a to i přes to, že nájemné za pronájem lesních pozemků bývá vyšší. Kromě toho existuje řada dalších problémů, které musí hospodáři a vlastníci zemědělských a lesních pozemků řešit. Tlak lidské populace na přírodu a životní prostředí stále narůstá a přináší nové, hospodařící subjekty značně zatěžující, situace. Již v minulosti řešili majitelé pozemků velmi často znečištění svých polí, lesů a luk odpadky. Dnes k této zátěži přibývá stále více rostoucí pohyb lidí v přírodě, ať už jsou to houbaři, pěší turisté, cykloturisté, motoristé či jezdci na koních. Předpoklad, že se tito návštěvníci budou ve volné krajině chovat jako na návštěvě, je mnohdy zcela mylný. Často jsou na tom vlastníci pozemků téměř stejně, jako jejich předchůdci ve středověku. Bezohlední nezvaní návštěvníci se odreagují na jejich pozemcích a vlastníkům zůstane v tom lepším případě povinnost uklidit po těchto návštěvnících.
Myslivcův úhel pohledu na pohyb a chování v krajině je částečně podobný a částečně zcela odlišný. Jeho prvořadým zájmem je ve většině případů lov zvěře a aby mohla být zvěř lovena, musí jí být dostatek. Se zvyšující se potřebou lovu roste i intenzita chovu zvěře. V našem statě je ale poměrně velká hustota osídlení a pro zvěř zbývá stále méně životního prostoru. Přesto početní stavy zvěře, zejména spárkaté, stále stoupají a dochází tedy logicky k většímu zatížení zemědělských a lesních pozemků. Zdánlivě jednoduché řešení snížit početní stavy zvěře ale naráží hned na několik překážek. Tou první je neochota myslivců snižovat stavy zvěře, protože jim přeci tento stav vyhovuje. Druhou je skutečnost, že průměrný věk myslivců stále stoupá, starší z nich loví většinou daleko méně a ti mladší mají v mnoha případech jen velmi málo času na lov zvěře. Třetí překážkou je i pro myslivce stále větší problém s rostoucím pohybem osob ve volné krajině a tím i daleko méně efektivnější a obtížnější lov zneklidňované a tudíž velmi opatrné zvěře. Dodržet zásady průběrného lovu a současně při tom i normované stavy zvěře, lovit zákonem povoleným a etickým způsobem a chovat se zodpovědně v krajině se vedle pracovních a rodinných povinností jeví jako nadlidský výkon. Je-li potom za tuto práci odměnou kritika či opovržení společnosti a v případě, že dojde ke škodám i finanční ztráta, je docela pochopitelná nepřiměřená reakce některých myslivců a tím vznikající konflikty.
Nejméně početnou skupinou jsou myslivci hospodařící na vlastních či pronajatých pozemcích. V honitbách obhospodařovaných těmito subjekty nedochází ke konfliktům prostě proto, že se jedná o jednu a tu samou právnickou či fyzickou osobu, která si sama stanovuje a udržuje přijatelné množství zvěře. Tuto zvěř nepovažuje za konkurenta a případné škody vnímá jako součást přírodních vlivů. Dojde-li k nárůstu početního stavu zvěře, zvěř odloví a prostředky získané za zvěřinu či poplatkový lov alespoň z části nahradí tomuto subjektu vzniklou ztrátu.Tento stav je zdá se optimální, ale nejméně častý, protože jen málo myslivců je zároveň i vlastníkem a hospodářem. Ve většině ostatních případů buď ke konfliktům již došlo, dochází a nebo dříve či později dojde.

Nabízí se otázka co s tím můžeme my myslivci udělat a jak tyto problémy řešit. Častým navrhovaným řešením je nový zákon o myslivosti či vyhláška upravující škody zvěří. Vzpomeneme-li si na první část tohoto referátu, v historii byla vždycky potlačena jedna práva na úkor práv druhých a nechme zcela stranou, zda to byla práva vlastníků pozemků či myslivců. Tato skutečnost mne vede k přesvědčení, že stejně jako všechny zákony předchozí bude i ten budoucí nakloněn více či méně jedné nebo druhé skupině a nevyřeší tedy nic nebo jen zcela málo. Pro obě skupiny pak je tu i jistá hrozba, že dojde ke změnám zcela radikálním.
Jednou z radikálních změn je odtržení práva myslivosti od vlastnictví pozemků. Pokud by k této situaci došlo, jsou dva hlavní směry, kterými se může další vývoj ubírat. Stát může utvořit honitby z moci úřední. Velikost honitby může být dána rozlohou katastru nebo uměle utvořeného celku na základě rozhodnutí státních úřadů a tyto honitby pak stát pronajme. Druhým směrem je licenční způsob lovu. Pro stát je tento způsob na první pohled jednoduchý a velmi efektivní. Odpadají komplikace při tvorbě honiteb, způsob a technika pronájmu, nájemní smlouvy a jen obtížná vymahatelnost jejich naplňování a mnoho dalších problémů. V případě zvýšených škod a stavů zvěře stát vydá větší množství povolenek k lovu a věc je zdánlivě jednoduše vyřešena. Myslivost je ale v tomto případě degradována na pouhý lov zvěře a z kulturního hlediska utrpí nejen myslivci, ale i celá společnost, velkou ztrátu. Nelze opominout i historií doloženou zkušenost, že stát je jedním z nejhorších správců a hospodářů a jeho role by měla být někde jinde.
Vzhledem k našim tradicím ale předpokládejme, že odtržení myslivosti od vlastnictví pozemků nebude přijatelné. Přesto lze očekávat, že bude v dohledné době zákon o myslivosti novelizován. Přikloní-li se pomyslná miska vah k vlastníkům pozemků, dojde nejspíš v první fázi k navýšení nákladů na myslivost a tím k úbytku myslivců. Myslivost si budou moci dovolit vykonávat jen vlastníci pozemků a nebo ti, kdo na to budou mít finanční prostředky. Ve druhé fázi budou mít vzhledem k plnění mnoha dalších povinností vlastníci či movití nájemci ve velké většině stále méně času na myslivost. Ta se v celé své šíři a bohatosti bude postupně přeměňovat na prostou redukci početních stavů. Lov bude především ze strany rostoucí městské populace stále více předmětem kritiky a může dojít i k realizaci různých, zdánlivě jednoduchých a pro veřejnost přijatelných, humanistických způsobů řešení, jako například návrat predátorů, sterilizace atd. Odpor k zabíjení, tedy k lovu, se projeví dalším omezováním způsobů a možností lovu. Reakce myslivců, vlastníků a movitých občanů se dá předpokládat. S pocitem, že společnost omezuje jejich práva se uchýlí k protizákonnému jednání a výsledkem bude opět strádající a upadající myslivost a narůstání konfliktů tentokrát mezi myslivci a nemysliveckou veřejností. Tento vývoj je vzhledem k sobectví a bezohlednosti člověka možný a již dnes můžeme tento stav v mnoha případech pozorovat.
Bude-li naopak zákon více nakloněn myslivcům, budou stavy zvěře nejspíš dále stoupat. Stále větší množství majitelů pozemků a hospodařících subjektů bude nespokojených a bude za vzniklou situaci volat ke zodpovědnosti myslivce. Většina z nich se bude odvolávat na zákon a nebude ochotna dobyté pozice opustit. Stále častěji bude docházet ke sporům i mezi myslivci vlastníky a myslivci, kteří pozemky nemají či nehospodaří. V konečném důsledku ale nejvíce utrpí právě myslivost a myslivci a negativní pohled nemyslivecké veřejnosti dopadne právě na ně. Je velmi pravděpodobné, že se s rostoucím konfliktem utvoří i silná, protimyslivecká koalice. Změnu zákona, tentokrát již bez vlivu myslivců a možná i dramatický úpadek myslivosti, lze jako následek jejich selhání opět předpokládat.
Ideálním řešením je dokonale vyvážený zákon, řešící v celé šíři nejen vztahy mezi myslivci a vlastníky, ale i vše ostatní, co s myslivostí souvisí. Vznik takového zákona je ale v této době podle mého názoru stejně reálný, jako cestování časem v mezigalaktickém prostoru.

Má-li mít myslivost postavení odpovídající její dlouholeté historii a tradici, rozsáhlé šíři a bohatosti a v neposlední řadě i významu hospodářskému a ekonomickému, musí změnit své chování v první řadě myslivci. Teď nemluvím o těch ostatních, ale především o sobě a o nás. Podle mého názoru musíme velmi trpělivě začít prezentovat myslivost jako službu. Vykonávat myslivost není naše právo ale poslání a dobrovolná služba.Vlastníkům a hospodářům mohou myslivci nabídnout odborně a efektivně provedenou pomoc při redukci početních stavů zvěře působící škody na jejich kulturách. Institucím zabývajícím se ochranou ohrožených druhů a jejich monitoringem můžeme poskytnout prostřednictvím honiteb jedinečné pokrytí prakticky celého státu a doslova armádu dobrovolných pozorovatelů. Celé společnosti pak musí myslivci umět ukázat kulturu a tradice v myslivosti a obohacovat tím společenský život. Musí pomáhat zachovat nádherná řemeslná díla a předávat řemeslné dovednosti a zručnosti dalším generacím a tím nejdůležitějším, co myslivost musí nejen nabízet ale především realizovat zůstane vždy formování jedince. Právě při výkonu myslivosti se nejčastěji setkáváme s uvědomováním si zodpovědnosti za zachování přírodního bohatství a rozmanitosti příštím generacím i odpovědnosti za ukončení života. S tím souvisí i nesmírný morální a výchovný rozměr. Zodpovědnost za ekologické, ekonomické a efektivní využívání přírodních zdrojů je pro myslivce stejná jako pro vlastníky a hospodáře. Uvědomováním si této situace se z nepřátel stávají doslova spojenci nebo přinejmenším dobří sousedé a zůstává zcela na nich, zda bude jejich chování moudré či pošetilé. Moudrý majitel pozemku dobře ví, že vlastnictví je zavazující a že i když mu zápis v katastru dává právo využívat tento pozemek má především odpovědnost za jeho využití a stav. Závěrem si dovolím prezentovat názor, že stejně jako je myslivcům pouze svěřeno právo lovu, je i vlastníkům pozemků tento pozemek pouze svěřen do správy a pojem vlastnictví je stejně diskutabilní, jako právo vzít zvěři život. To neznamená, že bych chtěl rušit vlastnictví a nebo že bych byl odpůrcem lovu. To co bych chtěl tímto referátem sdělit je především ta skutečnost, že více než o právech by lidé měli hovořit o zodpovědnosti, protože ta ke každému právu neodlučitelně patří a právě na ni se zejména v poslední době nejvíce zapomíná. Přitom právě zodpovědností se liší člověk od ostatních živočišných druhů.


A jak by mohla být definována myslivost někdy v budoucnosti?
Myslivost je jedna z nejstarších lidských činností zabývající se správou a hospodařením člověka ve volné přírodě, posilující jeho fyzické a psychické vlastnosti, rozvíjející jeho myšlení a v neposlední řadě i ducha. Nedílnou součástí myslivosti je činnost řemeslná, kulturní, umělecká a výchovná, kterou člověk naplňuje svůj život a poslání.

Jan Votava, velmistr Řádu svatého Huberta